Podpořené projekty

Taneční

Jindřiška Drahotová

Tak dávno, tak dávno je tomu, kdy trvalo mé rané mládí, mých čtrnáct – šestnáct let. Vzpomínky se vracejí jako by byly z jiného světa. Z těch vzpomínek se vytratilo jen málo. Bylo to období citlivé, plné emocí a rozhodného času pro život. Bylo to období vstupu do společnosti – taneční hodiny.

Mé mládí se odehrávalo v padesátých letech, kdy Stalin a Gottwald již byli v rakvi a my mladí jsme vstupovali do společnosti s jistou noblesností jako naděje národa a budování společnosti a spěchali jsme do dospělosti.  Nevyhnutelně k tomu patřily taneční hodiny. V Mladé Boleslavi k nim sloužil taneční sál Grand na Starém městě. Sestupovalo se tam po sedmi schodech, vždy tam hrála živá hudba, byla tam v poschodí galérka s výhledem do sálu a po točitých schodech do vinárny se tam odvážil odvést chlapec dívku jen zřídka.

Teprve teď si uvědomuji, jak dobře to bylo vše inscenováno, jak perfektně propracováno, jak prozíravě uspořádáno. Jak důstojný to byl vstup do společenského života tehdejších mladých lidí. Taneční mistr Štolba s manželkou brilantně ovládali režii.

Ale již přípravy byly náročné. V té době bylo běžné, že se šaty šily na míru. Látek nebylo v nabídce mnoho, ale byly. Všední šaty jsme si šily samy podle střihu, který nám udělala švadlena, ale do tanečních byly potřeba troje, perfektně švadlenou vypracované a na to jsem si musela vydělat peníze. Řešila jsem to sběrem borůvek a brusinek v létě, které jsem buď prodala již na nádraží pod Bezdězem, nebo odevzdala ve sběrně v Mladé Boleslavi.

Bylo potřeba si uháčkovat bílé rukavičky, naučit se chodit v lodičkách na podpatku, vybrat vhodný náramek a přívěšek a vymyslet a vytvořit kotiliony pro tanečníky na poslední den tanečních – věneček.

Jistě nás provázely obavy: zda bude dost chlapců, abychom nezůstaly stát, že nedokážeme sladit pohyby nohou s hudbou, že nás vyzve chlapec, který se nám nelíbí, že taneční mistr upozorní na naši nešikovnost…

Každá z nás měla svou garde. Většinou to byla maminka, teta, starší kamarádka. Ty sledovaly průběh hodin z galérky a byly prvními kritičkami a poradkyněmi a nadšenými obdivovatelkami.

Hodina tance začínala po „zadání“. Dívky stály v řadě proti řadě chlapců a taneční mistr řekl: „Zadejte se!“ Chlapci vyběhli a vytvořily se dvojice.

„Korzujte a konverzujte.“ A my dívky jsme byly osloveny a zapředl se hovor a představování. Pak taneční mistr se svou partnerkou předvedli, jak vzít dívku do náručí a chlapci v bílých rukavičkách ho napodobovali. A tančila se mazurka. Ach mazurka! Každá jsme si mohla prohlédnout chlapce zleva i zprava a po otočce jsme hned poznaly i dalšího a dalšího, tak dlouho, až jsme se dostaly k tomu chlapci, který si nás při zadání vybral. A tak jsme poznaly, který chlapec v celém sále si dal na kuráž pivo nebo cigaretku, kterému nedělají potíže taneční kroky a který se nepotí.

S postupujícím časem jsme se stávaly sebevědomější, veselejší a hovorné.

Bylo to pro nás důležité. Byly jsme nadšené.

Pak následovala „prodloužená“ a cyklus tanečních hodin končil „věnečkem“. K té příležitosti jsme měly poprvé dlouhé šaty a také jistotu, že máme možnost, po skončení tanečních hodin se sejít se svými novými známými na stejném místě při odpoledních čajích dvakrát týdně, zatančit si, nebo jen postát na schodech, nebo přijít na sjednanou schůzku, protože „čaje“ navazovaly na stejném místě už bez tanečního mistra a bez garde.

Při „věnečku“ jsme předaly svým oblíbeným tanečníkům „kotiliony“, které jsme samy vyrobily ze stužek a na oplátku od chlapců jsme dostaly maličké knížečky s věnováním.

 Do tanečních se hodilo chodit jen dva roky, pak už jsme byly „přerostlé“.

A také už skončilo naše mládí a pak brzy i studium. Bylo třeba nastoupit do práce, často na „umístěnku“, někdy i dost daleko. Hoši odcházeli na dva roky do vojenské prezenční služby. Vdát se v osmnácti letech bylo běžné a pak už pokračoval jen všední život…

O řemesle, tradicích a dědictví po dědečkovi

Eva Kaltounková

Chtěla bych Vám povědět příběh, aby se nezapomněl, aby byl uchován a možná někoho přiměl k zamyšlení nad příběhem vlastním, rodinným.

V loňském roce, mezi vánočními svátky, kováři z mé rodiny zvonili na hranu kovadliny… podle staré tradice se tak činí, když zemře kovář. Zemřel můj dědeček. A tímto zvoněním vlastně začíná „můj“ příběh.

Pocházím z rodiny kovářů. Už můj prapra…dědeček se vyučil a pracoval v 19. století v zámecké kovárně Loučeň u pánů Thurn-Taxisů. Kovařina se tak předávala z generace na generaci. Můj prapradědeček se vyučil kovářem a pokračoval v řemesle, v umění a tradici dál. Postavil dům a kovárnu v malé vesničce na Mladoboleslavsku. Ta kovárna, tak jak ji postavil, tam stojí dodnes. Jen k tomu přibyly další hospodářské budovy, včelín a velký skleník. Prapradědeček Pavel předal nejen své jméno, ale i svoji znalost v kovařině svému synovi, vnukovi – mému dědovi a ten pak dál svému synovi a synovci. A já věřím, že kovařina v našem rodě nevymře, že ji bude mít kdo předat zase dál. Ono totiž dědictví není jenom v hmotných statcích, ve jménech, ale v mnohem hlubších „věcech“ a řemeslo, umění tvořit, je jedním z těch nejúžasnějších.

Zmiňovaná kovárna je dodnes funkční. Stará výheň, kovadliny, kleště a kladiva, tedy vše, co se v kovárně používalo před více jak 100 lety, stojí na stejném místě, stále se používá. Nechybí ani buchar, vrtačka, bruska a další stroje z počátku minulého století. Vstupní dveře do kovárny lemují podkovy pro štěstí z doby, kdy se tu ještě kovali koně. Na každého přicházejícího tak dýchne pocit historie, tvrdé práce a určitě mystičnosti místa, které se těžko popisuje a musí se prostě zažít. Děda nám také říkal, že dokud bude výheň horká, budeme chráněni proti duchům a démonům.

Víte, že kovář byl většinou i podkovářem? Dědeček nás občas strašil, že je i zkušený zubař, a že v případě bolavého zubu lehce pomůže kleštěmi, stačí si vybrat velikost. Se sestrou jsme pak rozvážně vybíraly ty nejmenší. Málokdo možná ví, že kováři jsou často také umělci, kreslíři, či dokonce malíři. Každý dobrý kovář umí minimálně načrtnout předlohu toho, co bude kovat, co chce vytvořit. A to můj děda všechno uměl. Mé babičce každé psaníčko z vojny přikrášlil nádhernými kresbami květin a míst, které spolu navštěvovali. Na každou dovolenou s sebou bral uhel a skicáky a kreslil. V době, kdy fotografie ještě nebyla samozřejmostí jako dnes, s pradědečkem vypodobnili na plátna téměř všechny členy rodiny. Jejich podobizny visí na stěnách obývacího pokoje stále.

Jako děti jsme věřili, že voda, ve které děda chladí železo je zázračná, a tajně jsme ji olizovali z prstů. Děda mi často přišel jako hrdina, ovládal všechny tři živly: oheň, vodu i vzduch. Hrál si s ohněm a obratně tloukl kladivem, které jsme sami ani neuzvedli.

Některé činnosti se těžko dělají bez pomoci další osoby, a tak na takové práce byla povolávána i moje babička. Držela železo při tažení, ohýbání, děrování, podávala potřebné nářadí, protože práce se žhavým železem vyžaduje obratnost a rychlost. Společně spolu vytvořili nádherné kované postele pro všechna svá vnoučata. On vlastně každý v naší široké rodině doma vlastní něco z uměleckého kovářství. Stolky, vázičky, svícny, ovoce, květiny, vybavení ke krbu a spoustu dalších krásných věcí. Babička např. ke svým 60. narozeninám dostala 6 kovaných růží.

Práce s železem vyžaduje obratnost a rychlost. Společně spolu vytvořili nádherné kované postele pro všechna svá vnoučata. On vlastně každý v naší široké rodině doma vlastní něco z uměleckého kovářství. Stolky, vázičky, svícny, ovoce, květiny, vybavení ke krbu a spoustu dalších krásných věcí. Babička např. ke svým 60. narozeninám dostala 6 kovaných růží.

Práce v kovárně je těžká, vyžaduje sílu, přesnost, cit a často i trpělivost. Dnešní doba má rychlý spád. Jen smrt dokáže některé z nás na chvíli přibrzdit, přimět přemýšlet, dovolit si nahlédnout na vlastní život z jiného úhlu. Na podstatnější část našeho života, na poznání toho, z koho a odkud pocházíme a jak nás hluboké vnitřní objevení může v našem životě posunout dále. Záleží totiž pouze na každém z nás, co z minulosti přijmeme, co odmítneme, s čím se vyrovnáme a na jakou tradici bychom chtěli navazovat. Nezapomínejme na své předky a jejich práci, jejich příběhy. Jsou to i naše příběhy a možná i příběhy našich budoucích dětí.

Viola

ZUŠ Mladá Boleslav

Základní umělecká škola Mladá Boleslav přihlašuje do výzvy Zapomenuté příběhy Mladoboleslavska vzácný hudební nástroj.

Jedná se o violu d'amore [čti damúr], kterou začal stavět mladoboleslavský mistr houslař František Herclík a dokončil ji v roce 1937 jeho syn - mistr houslař Josef Bohumil Herclík. Houslařský rod Herclíků působil v Mladé Boleslavi po tři generace - téměř celé 20. století - a je známý i za hranicemi naší vlasti. Hodně obyvatel Boleslavi pamatuje dílnu s obchůdkem ve Vodkově ulici na Starém městě, kde vznikly stovky krásných smyčcových nástrojů. Málokdo ale ví, že mistr Josef Bohumil Herclík hrával kromě houslí a violy i na violu d'amore.

Škola má nástroj ve svém archivu již několik desetiletí. Viola je ve vynikajícím stavu, zaujme dokonalým řemeslným zpracováním, vytříbenou zdobností a lahodným zvukem. Nástroj chrání dřevěné, uvnitř čalouněné pouzdro, které je samo o sobě unikátní památkou.

ZUŠ Mladá Boleslav se věnuje uměleckému vzdělávání již vice než 90 let. Přestože na violu d'amore, vzhledem k její vzácnosti, nevyučujeme, využíváme ji rádi při výuce nových generací jako příklad řemeslného mistrovství a jako ukázku rozmanitosti vývoje smyčcových nástrojů.

Sklářské řemeslo v Krkonoších

MAS Krkonoše

Příběhy, které píše regionální značka Krkonoše originální produkt, je mnoho. První se věnuje sklářskému řemeslu v Krkonoších, foukaným perličkovým ozdobám. Koncem 19. století do Poniklé pronikla z Jablonce nad Nisou znalost unikátní sklářské technologie – foukání dutých perlí ze skleněných trubic. Řemeslo se na horách rychle uchytilo a kromě foukání se zde začaly perličky i dál zpracovávat – stříbřit, řezat a navlékat. V době nejvyšší konjunktury od začátku 20. století do první světové války v Poniklé a okolí působilo na 400 výrobců perlí. Perličky se vyvážely přes jablonecké exportní domy do celého světa a sloužily zejména na bižuterii a zdobení oděvů. V roce 1902 byla v Poniklé panem Stanislavem Hornou založena první firma na foukané perle, která fungovala na faktorském principu – faktor měl domácí zaměstnance, kterým dodával surovinu a odebíral od nich polotovar, který se dál zpracovával. Pan Horna tak zaměstnával domácí foukače, kterým dodával skleněné trubice a odebíral od nich nafoukané perle, které svezl do centrální dílny, kde se nastříbřily. Nastříbřené perle pak putovaly k domácím řezáčům a navlékačům, od nichž se vracely navléknuté svazky perliček. Ty se v centrální dílně balily a připravovaly dle objednávek na export. Rodinná firma Rautis je poslední firmou na světě, které se podařilo zachovat staré technologie a udržet výrobu stále aktuální a živou.

Druhý příběh se věnuje historii krkonošských bud, které se mění v závislosti na majitelích. V roce 2015 se ve výšce 1045 metrů nad mořem a 5 metrů pod zemí, ve stoletém sklepení bývalé Tippeltovy boudy v Malé Úpě, začíná vařit pivo horalů. To je začátek příběhu o Pivovaru Trautenberk. Tippeltova bouda nesoucí jméno tradičního krkonošského rodu vznikla v roce 1911. Od začátku fungovala jako restaurace s ubytováním. Dům s číslem popisným 87 byl prvním v Malé Úpě, kde měli elektřinu. Budova pamatuje prvorepublikovou slávu i umakartovou éru v 70. a 80. letech, tehdy už jako hotel Družba. Nový majitel Martin Kulík, kterému patří zdejší lyžařský areál SKIMU, se rozhodl pro citlivou rekonstrukci, jež zachová maximum původních prvků. Stavbaři objevili celou řadu původních komponentů: třeba pískovcové schody skryté pod dvěma vrstvami levného linolea nebo zastavěné železné sloupy se starými originálními nýty v restauraci. Na půdě zase narazili na dřevěné vyřezávané lustry, které dnes osvětlují sál restaurace.

Třetí příběh věnujme Mistru Českomoravského cechu uměleckých dráteníků, který drátuje unikátní technikou pomocí smyček plastické objekty. Představitelem je samotný tvůrce plastik Rýbrcoula a Hořce, ocenění ředitele Správy KRNAP, pan Ladislav Šlechta z Harrachova. Narodil se 14. 6. 1950 v Jilemnici. Mládí prožil ve Mříčné u Jilemnice. Po maturitě na Střední lesnické technické škole v Trutnově a vojenské službě pracoval 25let jako technik a vedoucí pily u Východočeských státních lesů LZ Harrachov. Od mládí měl pan Šlechta rád přírodu a rád zpracovával dřevo, zvláště pak na soustruhu. V roce 2001 absolvoval drátenický kurz u paní Aleny Samohýlové v rámci Desatera řemesel při Muzeu krkonošských řemesel. Kurzy probíhají každoročně v krkonošské vesničce Poniklá ve dvou červencových týdnech. Zájemci zde tráví týden tvůrčí práce pod vedením zkušených lektorů ze VSUŘ v Praze. Po absolvování akreditovaného kurzu se tak drátování stalo náplní veškerého volného času pana Ladislava. V roce 2021 získal Ladislav Šlechta ocenění Mistra tradiční rukodělné výroby Libereckého kraje.

Renomovaná umělkyně Kateřina Šedá uspěla s projektem Tvařte se normálně!, který pomocí deseti participativních performancí na velkoformátových fotografiích zdokumentuje deset různých komunit obyvatel Mladé Boleslavi a pokusí se tak analyzovat specifika města a vytvořit jeho netradiční kroniku.
 

Lidé se budou moci těšit také na scénické zpracování České mše vánoční Jakuba Jana Ryby, kterou v Městském divadle Mladá Boleslav připraví díky úspěchu ve výzvě Spolek přátel umění Mladá Boleslav, jenž zapojí také žáky základních uměleckých škol.

Pátým podpořeným subjektem je nezisková organizace Post Bellum, která do projektu Pamětníci ombardování Mladé Boleslavi vzpomínají zpracuje osobní příběhy současných i bývalých obyvatel města, kteří byli svědky tragických událostí 9. května 1945.

Muzeum Mladoboleslavska zaujalo porotu on-line encyklopedií Mladé Boleslavi, platformy ke sdílení a šíření informací zpracovávaných v paměťových institucích regionu a jejich popularizaci.
 

Porota ocenila rovněž komplexně pojatý projekt Kultura na venkov!, který připravila SOŠ a SOU Horky nad Jizerou, a který propojuje divadlo, děti i seniory z institucí v regionu.
 

Posledním projektem, který porota vybrala k podpoře, je cyklus koncertů klasické hudby Rok na čtyři doby, jenž předložil spolek 4ART s cílem představovat pravidelně v Mladé Boleslavi špičku české i světové hudební scény v pečlivé dramaturgii Miroslava Sekery.